Repertoár:

Veselohra Johanna Friedricha Jüngera (1759? - 1797), vídeňského dvorního básníka píšícího v duchu lidového divadla,  je dosud jedinou doloženou činohrou v zámeckém divadle vévody Petra Kuronského.  Podle zprávy v Neue Prager Zeitung byl  tento Lustspiel uveden  14. srpna 1799. Tragikomičnost této novodobé premiéry po 200 letech podtrhuje fakt, že téma únosu začalo v Náchodě už malbou na divadelní oponě, pokračovalo Jüngerovou hrou a za necelé tři měsíce (4. listopadu) skutečným únosem, kdy režisér, herec,  Maitre des Plaisires a dvorni rada Giuglielmi Carolo Arnoldi skutečně unesl vévodovu dceru Johanku.

osoby:

Pan Sachau
Henrieta, jeho dcera
Vilma, jeho neteř
Pan Buchenhain, Henrietin milenec
Baron Rosenthal
Johann, jeho sluha
Jakub, sluha pana Sachau
Číšník

Arnoldiho herecká společnost Náchod

překlad: Kateřina Bohadlová

scéna, kostýmy: Arnoldiho hereská společnost

dramaturgie: S.B.

režie: Petr Hašek

Abonentní cyklus Mladého diváka

Městské divadlo  Dr. J. Čížka, 4. listopadu 1999 v 19.00 hodin u příležitosti 200. výročí uvedení Jüngrovy hry v Náchodě.

Soubor  odvozený z náchodského studentského divadla DRED se po nastudování  historické rekonstrukce Jüngerova Únosu v Náchodském kuronském divadle  (1799-1999) vrací k realizaci dosud neprovedeného textu z okruhu tzv. Berufstheater, jenž se prokazatelně hrál ve Sporckově divadle 15. 2. 1718.  Ještě předtím ho uvedla společnost Josepha Antona Geisslera v Manhartském domě v Praze 25. 4. 1717. Jedná se o vzácnou, nejnověji autorsky identifikovanou činohru, která přispěla k formování vídeňské komedie.  Je zde typická barokní „hauptakce“ s motivy neřestí a ctností, lásky, žárlivosti, nenávisti, statečnosti i touhy po světovládě.  Arabský král Asfalides  bojuje o korunu se svou žárlivou chotí Achiluší a zbavený smyslů usiluje o vyvraždění celého království i lidstva. Jeho běsnění zastavuje až deus ex machina. Nebo režisér? Nebo blázen?

hrají: Michal Novák, Kateřina Bohadlová, Kristýna Matějová, Vendula Štíchová, Martin Bohadlo, Otakar Fajfr, Petr Hašek, Fidele

scéna, hudba, kostýmy: Geisslers Hofcomoedianten

dramaturgie: S. B.

režie: Petr Hašek

světová premiéra: 22. 8. 2002 v Comoedien-Hausu v Kuksu

Kolem roku 1700 se na našem území setkává německá hauptakce s italskou komedií dell´arte, doprovázená pantomimou a akrobacií. Německy hrající společnosti vidí v italských komediantech konkurenci, ale zároveň i inspiraci pro obohacení vlastního repertoáru. Příliš vážné barokní hauptakce tak rozšiřují o komické výstupy italských lazzi, přebírají i typické postavy (např. Harlekýn, Pantalon, Kapitán). Celkem 14 her „vídeňských hauptakcí“ s Hanswurstem z oddělení rukopisů Vídeňské národní knihovny (ÖNB) bylo donedávna považováno za dílo a styl J. A. Stranitzkého. Převratným zjištěním dalekosáhlého významu je fakt,  že autorem nejméně dvou her je „Henrico Rademin, Comico“, který napsal Atalantu přímo v Kuksu jako člen Defrainova souboru 10. července 1724. Je tedy právě on a nikoli Stranitzky „otcem vídeňského lidového divadla“ a tvůrcem  znevažujícího, pochybovačného až parodistického přístupu Hanswursta k vážnému tématu hry, což přece Sporck tak obdivoval a vyhledával – srovnejme jeho pamflety, letáky, sochy! Ve Sporckových lázních v Kuksu se hrálo loutkové divadlo od roku 1697 a stálý dřevěný objekt Comoedein-Hausu stál vedle Hostince U Zlatého slunce od roku 1702. Právě na konci léta 1724 přijela do Kuksu i Peruzzi-Denziova operní společnost z Benátek, kterou Vivaldi zásoboval zpěvačkami i repertoárem.

Rukopisná hra Pronásledování z lásky / aneb / krutá královna Tegeantů / Atalanta s Hans=Wurstem (HW) předvádí HW v roli, kdy je Směšným vyslancem lásky a podvedeným původcem všelijakých kuriozit. Prostým kuplířským vrahem. Nadšeným pokojským. Špatně odměněným, na dvou židlích sedícím filutou. Nevinným vězněm. Nadšeným rejpalem. Dobře vycvičeným vojákem. A inspektorem přes záležitosti ambiciózních gentlemanů u dvora  atd., atd. HW vede rovnocenný dialog se svým pánem i s královnou a za dobré zprávy a rady získává potřebné měšce dukátů. Nevadí, že si mnohé vymýšlí. Role HW je v celé hře určena k improvizaci a její obsah je zpravidla opsán ve formě scénických poznámek.

Nečekejte po tomto historickém úvodu „archivní divadlo“, míra aktualizace vás zajisté překvapí už proto, že se jedná o lidské vztahy. A Rademinův citát na závěr: „Je lepší mít světskou fúrii než se oženit se smrtí.“

postavy:

Atalanta, královna Tegeantů, dcera dávného zuřivého Tegea, zamilovaná do Palameda

Palamedes, syn zavražděného Cosroa a právoplatný dědic říše, který se skrývá  pod jménem Articius a je zamilovaný do Atalanty.

Cleandra, sestra Icilia, tajně zamilovaná do Palameda.

Agenor, významný muž říše, domnělý otec Palameda a tajný nepřítel Atalanty.

Isauro,            významný princ této říše, zamilovaný do Cleandry.

Icilio, bratr Cleandry, zamilovaný do Atalanty.

Hero,  velitel hlídek a tajný důvěrník Agenora.

Hans Wurst, sluha Palameda.

Uličník se 2 němými.

Vojáci Atalanty

Čestní občané a řemeslníci krále Agenora.

překlad:  Kateřina Bohadlová

hrají Geisslers Hofcomoedianten:  Michal Novák, Kateřina Bohadlová, Kristýna Matějová, Vendula Štíchová, Martin Bohadlo, Otakar Fajfr
scéna, kostýmy: Kristýna Šrolová
dramaturgie a transkripce: S. B.
režie: Petr Hašek

světová obnovená prem.: Kuks, Comoedien-Haus, 27. 8. 2004

Soubor  se po nastudování  historické rekonstrukce Jüngerova Únosu v Náchodském kuronském divadle  (1799-1999) začal od roku 2002 (Amor Tyran, 15. 2. 1718) profilovat jako kukský soubor zaměřený na původní barokní (sporckovský) repertoár s mateřskou scénou v Comoedien-Hausu v Kuksu.

Školské hry se hrávaly na závěr školního roku v divadelním sále broumovského kláštera,

který někdy kolem 1790 vyhořel a nebyl obnoven. Autory těchto her byli profesoři rétoriky a rétoři (tj. studenti rétoriky, kteří právě končili třídu rétoriky) ji hráli. V r. 1743 byl v Broumově jediný profesor humanitních tříd (tj. rétoriky a poetiky) a tím byl P. Augustinus Forster, jenž byl později školním prefektem v Broumově. Zda ovšem složil ke hře Škola Kristova a škola světa i hudbu, není zřejmé. Hra staví do ostrého kontrastu život viděný optikou křesťanské morálky a morálky světské typu carpe diem. Interpretace nesleduje historickou rekonstrukci, ale hledá v textu živá témata a divadlo. Zápas protikladů mohou nakonec rozhodnout sami diváci. “Byli jsme svědky pozoruhodného uchopení barokního textu v roce 2004. Vyvstalo před námi barokní divadlo s adekvátně vypjatým výrazem a okázalou obrazivostí, svým nihilismem a cynismem promluvilo k naší současnosti. S barokní expresí vyjadřuje [soubor] to, co se tak či onak dotýká každého z nás, a využívá k tomu překvapivě vyzrálého hereckého a režijního umu.” (J. Hulák, Hromada LXI)

překlad: Martin Svatoš

hrají: Michal Novák, Kateřina Bohadlová, Kristýna Matějová, Vendula Štíchová, Martin Bohadlo, Otakar Fajfr, Petr Hašek
projekce: detaily ze Sporckova vydání Křesťanského roku, Bon-reposké knížky a Rentzova Tance smrti

scéna, kostýmy: Geißlers Hofkomödianten
dramaturgie: S. B.
režie: Petr Hašek

novodobá svět. prem. 22. 8. 2003 v Comoedien-Hausu v Kuksu

Herkomannus, vytesaný patron všech špatných advokátů, musel po inkvizičním přepadení Kuksu (1729) změnit roli na  „neškodného“ Goliáše.  Ale drážďanský-kukský dvorní básník Hancke  mu už dávno předtím (1727) vymyslel zprovození ze světa: „Že celou většinu smrtelných v tomto světě / mučil ten Herkomann, toť vše a v jedné větě. /  Tak všude rozhodli a včetně Mahometa, / že bude Herkomann odvezen z toho světa“. Marforio už nemůže a nevěří, že by kobka, vězení, poušť, Indie, Grónsko, moře nebo Nil způsobily jeho konec. Pasquinus ho však pobízí, bubnuje a přivede odsouzence i diváky do skutečného (kukského) podsvětí. Kam? To je překvapení.

hrají: Hana Stoklasová - Marforio, Venda Štíchová – Pasquinus, slaměný Herkomann a Geisslers Hofcomoedianten

dramaturgie a překlad: S.B:

režie: Petr Hašek

svět. prem.  22.8.2003 u Herkomanna Kuksu

Instinkt hraběte F. A. von Sporcka (1662 – 1738) pro získávání tvůrčích osobností vyústil i v setkání s básníkem švédského původu Gottfriedem Benjaminem Hanckem (1693-1739), kterého přijal do svých služeb. V Kuksu už od roku 1697 bavil hosty s loutkou Polizinella (Pulcinello) loutkář Neumann a od roku 1702 stálo vedle Hostince U Zlatého slunce dřevěné divadlo, kde se střídaly evropské divadelní společnosti.

Bylo to rok po slavné pražské korunovační opeře J. J. Fuxe Costanza e fortezza, kdy se objevuje v Kuksu benátská operní společnost vedená Antoniem Denzi(e)m 11. srpna 1724 s prvním představením o čtyři dny později. Jak pražský vzor, tak kukská opera se odehrály pod širým nebem. Ať už Sporck nebo odpovědný impressario Antonio Maria Peruzzi, který cestu společnosti z Benátek inicioval, si byli dobře vědomi nezbytnosti nabídnout prvnímu opernímu publiku v Kuksu německý překlad italského libreta Grazio Braccioliho s hudbou kapelníka Giovanni Antonia Bioniho. I kdybychom vzali v potaz úvahy o zpěvu v němčině při kukských provedeních, bylo by nemožné, aby se benátští pěvci naučili cizojazyčnému libretu během několika dní.  Německý překlad stál v tištěných libretech vedle italského kvůli srozumitelnosti italského zpěvu. Byl to Hancke, kdo vytvořil tento překlad, jak dokládá jeho zařazení v Hanckeho básnické sbírce vydané v Drážďanech a v Lipsku (1727). Libretto, tištěné u Müllera ve Svídnici,  obsahuje i třídílné komické intermezzo („Lust-Spiel“) Melissa e Serpillo, hádající se pár, podle D. Freemana snad s hudbou Francesca Gaspariniho, rovněž Hanckeho překlad, který chybí v tištěném libretu z pražské premiéry při otevření Sporckova divadla (tisk před 18. říjnem 1724). V Praze bylo tištěné německé libreto vyžádáno od místodržitelství (Stadthalterei), aby mohlo být představení úředně cenzurováno a povoleno. Je možné, že zmíněné intermezzo s tištěnými vulgárními výrazy a dokonce s vytečkovanými vulgarizmy při pražské cenzuře neprošlo a slyšeli ho pouze návštěvníci v Kuksu.

Nebyl to tedy Sporck, kdo pozval benátskou společnost s Denziem a Bionim do Kuksu a Prahy. Antonio Maria Peruzzi podal už 15. března 1724 pražskému místodržitelství žádost o povolení “far  recitar et rappresentare, nel corso di questo estate un´Opera Italiana con soggetti tutti italiani nella Sala del Sig.r de Manhard”.  Tedy v tzv. Manhardském domě. Sporck ani jeho divadlo zmíněno není. A pak se dochovala smlouva mezi Giovanni Maria Peruzzim (otec) společně s Antoniem Maria Peruzzim (syn) a Antoniem Denzim, “capo della compagnia di virtuosi, e virtuose”, datovaná 6. května 1724 a obsahující podrobné instrukce o kostýmech, platech a zásobě dobrých libret včetně povinnosti vystupovat v Drážďanech a v Lipsku. Společnost měla mít 16 pěvců, skládajícího maestro di musica  (až čtyři opery ročně), dirigujícího houslistu, malíře, krejčího, kopistu a architekta. Celkem 22-23 osob, ale byly mezi nimi i rodiče doprovázející slečny zpěvačky. Teprve potom, o měsíc později, 6. června, byla podepsána  další smlouva přímo v Kuksu Antoniem Mario Peruzzim a hrabětem Sporckem, resp. jeho hofmistrem a kapelníkem Tobiášem Antonínem Seemannem.  Skutečnost, že přesměrování společnosti do Kuksu bylo improvizované a uskutečněné z neznámých důvodů, podporuje i zjištění, že Sporckovo divadlo v Praze nebylo schopné přijmout operní provoz dokonce ani poté, co společnost už opustila Kuks.  Úpravy začaly ve Sporckově pražském paláci probíhat až po 1. říjnu. Mezitím Peruzzi-Denziova společnost hrála v Míčovně na Malé Straně. Znovuotevření Sporckova divadla se slavilo s operou Orlando Furioso až 22. října 1724. Sporck byl šťastný a hrdý. Ale nyní Hancke napsal dopis Seemannovi (26. října), v němž kritizuje libreto, jako by bylo “proti pravidlům komiky” a celou operu jako nějaký confusum chaos. Kapelníci  Kayser, Haendel, Telemann nebo Hoffmann, to bylo něco pro hraběte! Není pochyb o tom, že Hancke byl zkušený posluchač. Srovnejme i jeho pozdější báseň In Cantatricem, Faustinam dictam, prima vice Dresdae canentem, kterou oslavuje Faustinu Bordoniovou, manželku drážďanského kapelníka Johanna Adolfa Hasseho.  O Bioniho pražské opeře soudí, že ji obdivují jen proto, že přišla ze zahraničí.  Z pěvců se mu líbil pouze Orlando (A. Denzio) a Bradamante (Barbara Bianchi), kteří byli dobří zpěváci i herci zároveň.  V Kuksu zpívala Melissu Anna Maria Picinelli, virtuosa di Venetia, a Serpilla Antonio Guerra, virtuoso di Roma. O těchto Lustige Personen z kukského intermezza se Hancke v pražské kritice vůbec nezmiňuje, což by potvrzovalo opět jejich nepřítomnost.  Hancke tak nakonec Sporckovi významně pomohl (překlad), oficiálně ho oslavil jako (fiktivního)  zřizovatele (báseň Řeka Vltava děkuje…) a soukromě jeho první operu pomluvil (dopis). Komické libreto je patrně kukským unikátem.

Zbývá ještě dodat, že hádající se dvojice Melissy a Serpilla z Kuksu je stejného rodu jako hrubý a záletný Hajdalák a  věčně opilá Bumbalka z Míčova intermezza opery O původu Jaroměřic (1730): „Ty  potvoro nedvědí, já ti srdce vytrhnu!“  Tam se však manželé nakonec udobří. V roce 1724 konečně tvoří spojnici mezi Sporckovým Kuksem a Questenberkovými Jaroměřicemi i  herec, principál a autor prvních hanswurstiád Heinrich Rademin, comico, který jaroměřické libreto přeložil do němčiny a přímo v Kuksu napsal hru Atalanta (1724)!

Geisslers použili libreto jako východisko k vlastnímu pojetí a kritice pokleslé barokní/současné zábavy ve formě televizní show s živou hudbou a zpěvem.

překlad: Kateřina Bohadlová

hrají: Michal Novák, Kateřina Bohadlová, Kristýna Šrolová, Vendula Štíchová, Martin Bohadlo, Otakar Fajfr, Petr Hašek
hudba: Geisslers Hofcomoedianten

scéna, kostýmy: Kristýna Šrolová
dramaturgie: S. B.
režie: Petr Hašek

novodobá svět. prem. 25. 8. 2006 v Comoedien-Hausu v Kuksu

            Jednomu každému jak z vyššího nebo z nižšího stavu na vědomost se dává, že tu je orloj, avšak ze dřeva zhotovený, který vznikl léta Páně 1695 v Uhrách, ve městě Pešti blízko Budy, a bylo na něm tehdy k vidění jen několik málo figurek. Potom byl v roce 1699 přenesen do Vídně a s vědomím Jeho Římské Císařské Výsosti jakož i se svolením vznešené a milostiv é vrchnosti postaven byl mimo město v Leimgrube, kde stál po tři roky a shlédlo jej mnoho tisíc lidí jak z duchovního, tak světského vyššího i nižšího stavu.

            Poté byl ten orloj přenesen do Prahy a postaven byl se svolením blahosklonného magistrátu jakož i slovutného Šestipanského úřadu na Koňském trhu na Novém Městě. Na orloji tom bylo možno spatřit rozličné figurky jak Starého, tak i Nového zákona, až dosud nikdy nevídané. Prohlížení toho orloje započalo se o svatých Velikonocích v roce 1702 a ukazován byl denně od ráda až do večera a stál tam po pět let.

            Nyní však byl zmíněný orloj přenesen podle vůle Jeho Urozené Hraběcí Excelence Pana Pana hraběte Sporcka sem do lázní Kuks. A je teď ten orloj umně opatřen řezbami a malbami a rozličnými novými součástkami hodinového stroje, takže takové dílo nelze nikde nalézt, ani ve městě. Jakkoli něco bylo k vidění už ve Vídni i v Praze, nebylo to však totéž, co tady v lázních Kuksu. Jste-li milovníky něčeho takového, kteří se na to rádi podívají, můžete se odebrat sem – s úžasem spatříte mnoho duchovních i světských kousků.

„Lázně Kuks nezná každý z vás,

vždyť stojí tu jen krátký čas,

říká se nějakých dvacet let,

kdy rozhodli se lázně vystavět.

Z té zprávy prospěch můj i tvůj,

kdo Kuks chceš spatřit, pamatuj!

Kdo víc chce vidět, zažít, znát,

ten tu nebude litovat,

nebude lkát a bát se jistě

říct víc a víc o tomto místě.

V léčivé lázni  v malé chvíli

se přece mnozí uzdravili.

Vše vystavěno krásně tu je,

každý ať vzhlíží, obdivuje.“

Prem. 26. 8. 2006 Kuks

„Baroko si svatého Jana vážilo jako člověka, který ví, kdy má mluvit a kdy mlčet“ (V. Vlnas). Katolická církev vytvořila ze sv. Jana symbol církevní zásadovosti a mučedníka za pravdu a spravedlnost. Ať už bylo příčinou královy pomsty nevyzrazené královnino zpovědní tajemství nebo boj o moc a majetek, byl jak 20. března 1393 na staroměstské rychtě umučen (za účasti Václava IV.) a svržen z Karlova mostu do Vltavy.

Jestliže hrabě Sporck podstupoval poutě do Staré Boleslavi k poctě sv. Václava, nezdá se, že by se nadšeně účastnil svatojánských příprav blahoslavení a svatořečení (1729) Jana Nepomuckého, patrně také proto, že to byl favorit znepřátelených jezuitů z kukského sousedství, ze Žirče. Avšak Sporckův (a brněnský) básník, herec a impresário Heinrich Rademin psal v letech 1726 až 1731 libreta ke svatojánským oratoriím pro Vídeň, kde se objevuje množství bohemikálních reálií, např. řeka Vltava.  Hudbu k nim každoročně komponoval syn dvorního varhaníka a Caldarův žák Georg Reütter (1708 – 1772). Geisslers se nesnaží o doslovnou (ani hudební) rekonstrukci původního libreta, ale jako v předchozích inscenacích usilují o přesah baroka do současného přebujelého „nebarokního myšlení“ (P. Hašek).

překlad: Kateřina Bohadlová

hrají: Michal Novák, Kateřina Bohadlová, Kristýna Šrolová, Vendula Štíchová, Martin Bohadlo, Otakar Fajfr, Petr Hašek
hudba: Geisslers Hofcomoedianten

scéna, kostýmy: Kristýna Šrolová
dramaturgie: S. B.
režie: Petr Hašek

novodobá svět. prem. 25. 8. 2007 na nádvoří Comoedien-Hausu v Kuksu

Námět Tance smrti, na první pohled ojedinělý, má svou paralelu v mnoha evropských městech.  Badatelé z Francie, Švýcarska, Itálie, Skandinávie a Německa jsou propojeni v Evropském sdružení tanců smrti (www.totentanz-online.de ), které chce badatelsky přispět k objasnění látky, jež od středověku vyrovnává obrazem a slovem rozdíly stavů. Křesťanské memento mori (Pamatuj na smrt) a  Ars moriendi (umění umírat) byly myšlenkovou  páteří Sporckova budování areálu v Kuksu po obou stranách Labe (1695-1740): světských lázní a duchovního kláštera  s hospicem. Sporck měl na stole ve svém pokoji skutečnou matčinu lebku a viděl přes údolí na věčné světlo uprostřed rodinné hrobky pod kostelem Nejsv. Trojice. Kostra  hlásající „dobro dobrým a zlo zlým“ lidem je i na vnitřních dveřích kostela, právě před schodištěm do hrobky. Cyklus Tance smrti je také vymalován v podobě (dosud ještě neodkrytých) fresek na dolní chodbě hospitálu. Byl to přece starobinec, kde myšlenky na konec života a finální spravedlnost byly na denním pořádku. Dobré a  špatné skutky ilustrují po obou stranách Braunových Ctností a Neřestí  dva andělé: Anděl Blažené smrti a Anděl Žalostné smrti. Překvapivě je freska s lebkou a hadem v očnicích dochována i nade dveřmi býv. zámecké kuchyně (naproti Comoedien-Hausu).  Největším pomníkem Sporckova úsilí o proniknutí k mystériu smrti je  cyklus 53 rytin jeho kukského rytce Michaela Renze (1701-1758), které vyšly po Sporckově smrti tiskem v Pasově a Linci (1753) a roku 1767 ve Vídni.  Pater Patricius Wasserburger (*1706), který je autorem  německých slok k jednotlivým stavům, byl druhým priorem v kukském  klášteře milosrdných bratří. Na titulní straně dokonce prozradil, že cyklus je vymalován v Kuksu na omítce. Nápěv tzv. Bon-reposké árie a árie č. 3 (T. A. Seemanna) je převzatý z tzv. Svídnického kancionálu.

Hrají: DUE DI KUCKUS (Zuzana Milková – zpěv, cello, step; Stanislav Bohadlo – barokní loutna

Představení ve Sporckově hrobce pod hospitálním kostelem (altern. na chodbě s freskami, v kostele nebo před průčelím kostela, v COMOEDIEN-HAUSu)